Pověsti z Věžek:

KYTIČKA

autorů manželů Marie a Jana Kořínkových

(vydáno v roce 2007)

P r o l o g

Je teplý, letní podvečer. Krajina se pozvolna ukládá do mlhavého oparu, slunce se kloní za obzor. Vzduch, ještě prosycený omamující vůní sena a dozrávajícího obilí, už v sobě nese známky blížící se noci. A já, unavený poutník, věčně okouzlený půvaby své rodné vesničky a jejího okolí, usedám do trávy pod horním Kozlovem, abych se mohl pokochat pro mne tím nezapomenutelným, nejkrásnějším a věčně přitažlivým obrázkem poklidné obce, pomalu usínající v náručí prazvláštní přírodní scenérie.  

Mírně zvlněná krajina úrodné a žírné Hané je na východě orámovaná bílou Kroměříží a temně vystupujícími Hostýnskými vrchy, ponenáhlu k jihu přecházejícími v Chřiby. Pozvedám oči a dívám se na jejich předhůří - kopec  Homolu s hlubokými černými lesy, kam jsme se jako kluci báli chodit. Ještě víc k jihu dědinku chrání Srnov, zvrásněný hřeben před Litenčickými vrchy. Za zády mám Kozlovský další hřeben, svazující jako věnec hradbu, chránící moji rodnou obec. Dobře to vymysleli naši dávní předchůdci, když si právě v této požehnané krajině, na Věžeckém potoku, založili kdysi v pradávnu osadu, která dnes svojí konfigurací i okolím zanechává dojem v každém návštěvníkovi tolik vyhlášených zahrádkářských výstav.

Tetelící se ovzduší maně vyvolává představy dávných dějů, které v této krajině po tisíciletí prožívali osadníci, přičemž vše, co se zde dělo, neubralo na kráse a prostotě tohoto luzného prostředí. To vše člověk vnímá až po létech odloučení. S přimhouřenýma očima se nechávám unášet řekou času a jako fata morgana se mi vynořují dávné příběhy, které se mohly v této krajině, od pravěku stvořené k osídlení, odehrávat. Její blízkost k Moravské bráně a Přerovu se známým Předmostím, hojnost vodních toků a vhodné klimatické podmínky, to vše bylo velmi příznivé pro existenci sídlišť našich předků. Zrovna tak sousedství s historií a legendami opředeným Velehradem dává tušit spojitost s misí slovanských věrozvěstů a jejich pokračovatelů. Ale taky se smutnými okamžiky moravského lidu, kdy se jako hejno kobylek krajinou přehnalo vojsko Tatarů, zanechávající za sebou jenom úděsnou pohromu a zkázu. Doslova, jak hovoří starobylý jazyk: Tartarus = peklo.

Jenom dohadovat se můžeme o dopadu husitských válek na naši osadu a její okolí. Víme z historie, že husité zničili velehradský klášter, a to bylo jenom dvě - tři desítky kilometrů od nás. Když ponecháme stranou Chropyni a její jedinečnou pověst o hanáckém králi, už se nám z hlubin času vynořují běsy a hrůzy třicetileté války. Ta se velmi dotkla našeho kraje. Valachy od Vsetína vypálený kostel sv. Mořice a zničená Kroměříž. Rabující a plenící císařská i švédská vojska. Bída a utrpení sahají až na samé dno lidského přežití. Ale všechno tato zem přežila, zotavila se a nezanechala na sobě jediné zohavující jizvičky.

Bouřlivý rok 1848 přináší s sebou naděje, slávu. Chvilička výsluní - slavný Kroměřížský sněm, přítomnost významných osobností politického a kulturního života: Palacký, Tyl - vždyť on musel cestou do Morkovic projíždět i naší vesnicí! Cestami, které tak důvěrně znáš, zákonitě kráčela historie. Její význačné postavy dýchaly týž vzduch, vnímaly tytéž půvaby místa a okolí.

Krajina kolem mne zrůžověla červánky a pomalu se potemňuje. Vzduch voní lučními květy, zemitou půdou i chladivou rosou, která tišivě dopadá i na moji rozjitřenou duši. Líbezná, milá a pro mne jedinečná krajina se pomalu ukládá k spánku.

Ale já ji teď vidím úplně jinak, jinýma očima. Touto krajinou kráčely dějiny. A já, jeden z mnoha, pokorný poutník, toužím, aby dějiny mými ústy promluvily.

Vesnička se svým historickým jádrem pod dominantou – kostelem a školou připomíná kuřátka pod kvočnou